Rozhovor pro iDnes.cz

Nemohu začít jinak: Jak jste se k práci hrobnice, která přece jen v podání žen není příliš běžná, dostala?

Musím přiznat, že v období dospívání by mne nenapadlo, že se dám na tohle řemeslo. Studovala jsem daně, finance a právo, tudíž po škole jsem začala pracovat na soudě. Přesně podle očekávání okolí. Nutno říci, že i já jsem to brala jako jakousi samozřejmost. Přece co jiného bych dělala. Tato práce mi nabízela stabilitu, jistý příjem a pohodlí. Ale došlo mi, že to není cesta, po které chci jít. A že nechci v tomto stereotypu zůstat dalších x let. Ze soudu jsem odešla a začala pracovat pro pražskou správu, kde jsem měla na starost i správu hřbitova. Mělo jít jen o nějakou překlenovací dobu, než si uvědomím, co je pro mne to pravé. Avšak práce okolo hřbitova mne zaujala. Často jsem se setkávala s návštěvníky, kteří mi vyprávěli své smutné životní příběhy. Příběhy, kdy přišli o své blízké, děti, vnoučata. A bohužel rozloučení nebylo dle jejich představ. Hrobník přišel opilý, zaměstnanci pohřební služby byli vulgární před pozůstalými, hlasitě se smáli při obřadu a podobně. Chtěla jsem tudíž tyto služby zkvalitnit a nabídnout pozůstalým možnost rozloučit se se svými blízkými důstojně. A jak jinak to změnit, než tyto služby sama nabízet.

Čím Vás toto povolání, jež budí u řady lidí spíš strach či rozpaky, přitahovalo?

Mám ráda hřbitovy, jejich ticho a důstojnost. Každý hrob je jakousi kronikou rodiny. Práce na hřbitově, ač je fyzicky náročná, je krásná. Samozřejmě někdy pracujeme v dešti, v mrazu, avšak pro mne to je daleko příjemnější, než trávit čas zavřená v kanceláři. Dalším faktem je, že se nebojím mrtvých. Smrt pro mne není tabu. Mám k zesnulým úctu, věřím, že smrtí to nekončí. Nicméně nemám problém je před obřadem upravit, nalíčit. Taktéž nemám problém s exhumací (vyjmutím z hrobu již dříve uloženého těla). Což jsou jedny ze základních předpokladů této práce. Zároveň díky svému empatickému jednání mohu pomoci pozůstalým se důstojně rozloučit.

Předpokládám, že jste se při začátcích v této práci musela často setkávat s názory nebo připomínkami lidí, že tuto náročnou profesi dělá žena. Bylo jich hodně? A jak jste na ně reagovala?

Nejen při začátcích. S předsudky se člověk setkává stále. Přitom znám více žen, které pracují jako hrobnice či kamenice. Je to fyzicky náročná práce, to nepopírám. Někdy se hrob musí vykopat celý za pomocí bouracího kladiva - na to samozřejmě nestačím! Avšak práce hrobníka není jen výkop hrobu. Organizuji pohřeb, vynáším a spouštím rakev při pohřbu, provádím ukládky uren či nabízím služby smutečního řečníka. Také mají mnohdy někteří lidé pochybnosti o odbornosti ženy v tomto oboru. Žena přece takovým věcem nemůže rozumět :) Nicméně mám Certifikát hrobníka přímo od Ministerstva pro místní rozvoj. Zde musíte složit rozsáhnou praktickou i ústní zkoušku.

Jak reaguji na tyto připomínky? Pouze se usměji a odvětím, že výsledky mé práce a práce firmy hovoří za vše.

Co vše Vaše práce obnáší, co Vás na ní baví a jak vypadá Váš běžný den?

Součástí náplně mé práce je sjednávání a příprava pohřbů, exhumace, stavba hrobů či hrobek, opravy hrobů, rekonstrukce hrobek a další. Taktéž je zapotřebí věnovat se i kancelářské práci - komunikovat se zákazníky, připravovat cenové nabídky, návrhy, smlouvy, vyřizovat potřebná povolení k realizaci služeb či zakázek, vést účetnictví a další potřebné náležitosti k chodu firmy. Vstávám okolo 2 hodiny a věnuji se kancelářské práci. Kolem 6 hod. vyjíždím na realizaci zakázek, k pohřbům či na schůzky. Vracím se ve večerních hodinách, postarám se o domácnost a obvykle ještě zasedám k počítači a vyřizuji vše potřebné. Pracuji od pondělí do neděle. Služby nabízím v rámci celé republiky, hodně tedy cestuji. Každý den je jiný. Potkávám různé lidi s různými názory ať již na náboženství, na pohřbívání či co se týče pohledu na svět. Neupadám do stereotypu. Zároveň vím, že u této práce mohu lidem pomoci. Mohu jim nabídnout slova útěchy a hlavně se mohou spolehnout, že rozloučení s jejich blízkými proběhne důstojně.

Pokud se nemýlím, tak jste zároveň i kamenicí. Kde jste se toto náročné řemeslo naučila?

Hrobničina jde ruku v ruce se hřbitovní architekturou, začala jsem se tedy zajímat i o kamenictví. Učila jsem se od výborných kameníků a stále se s pokorou učím. Rozhodně se nehodlám srovnávat s kameníky, kteří mají praxi v oboru třeba více jak 30 let. Avšak nebojím se výzev a tak jako firma děláme i velmi náročné zakázky, díky čemuž se stále zdokonalujeme.

Vzpomenete si na nějaké netradiční přání či požadavek, který měli pozůstalí při pořádání pohřbu? Jaké z nich Vás opravdu zaskočilo?

Někteří pozůstalí chtějí před pohřbem umístit do svých rodinných hrobek televizory, rádia, telefony a další věci. V podstatě to není nic nového, takto se pohřbívalo již ve starém Egyptě.

Jací jsou podle Vás obecně hrobníci v ČR? Mají dost empatie a pokory? Setkala jste se někdy s nějakým hrobníkem, jehož chování nebylo vhodné? A jak se snažíte přistupovat k pozůstalým Vy?

Setkala jsem se vícekrát s neuctivými hrobníky. S hrobníky, kteří neumí správně otevřít hrob či hrobku a při manipulaci ji poškodili. Avšak i přes to si myslím, že celková úroveň této profese jde nahoru. O práci hrobníka se začínají zajímat i mladí vzdělaní lidé. Uvědomují si, že musí být brána jako poslání. Osobně se snažím s pozůstalými jednat velice citlivě. Dát jim najevo, že chápu jejich bolest a že se na nás mohou stoprocentně spolehnout. Snažím se nabídnout útěchu, smíření, podporu. Mám pokoru jak vůči pozůstalým, tak vůči zesnulým.

Stalo se Vám někdy, že jste se při pohřbu úplně někoho cizího (například velmi mladého člověka nebo dítěte) rozbrečela?

Ne, tohle se mi ještě nestalo. Samozřejmě s pozůstalými soucítím, vím, jaká je to bolest ztratit blízkého člověka. Nicméně umím roztřídit práci a soukromí, mám to tak nějak v hlavě srovnané. V opačném případě bych tuhle práci dělat nemohla. Psychicky by to člověka zničilo.

Je ve Vaší profesi prostor i pro humor, například ten "černý"? Máte nějaký vtipný zážitek?

Mám hromadu různých zážitků, ale nemyslím si, že je vůči pozůstalým vhodné je zmiňovat. Poukázala bych jen na lidskou netaktnost. Mnohokrát se stalo, že při vynášení rakve z pohřebního vozu či z kostela na nás troubili řidiči, neboť zrovna nemohli projet. Nebo uprostřed modlitby pana faráře nad hrobem přiběhl kurýr s kyticí pro zesnulou a přál všem hezký den. Dále nám třeba těsně před obřadem ukradli z hrobu zabezpečení a výzdobu. Při zjevném pietním uložení urny a při proslovu začal kameník najíždět do davu, aby projel… Dovolím si tímto poprosit, aby lidé měli více pochopení. Aby si uvědomili, že kdyby byli na místě pozůstalých, takové chování by se jich velice dotklo!