Rozhovor pro magazín Blesk pro ženy

HLEDÍ SMRTI DO TVÁŘE

Kateřina Gumanová (30): "Jsem oporou a vrbou."

Majitelka kamenické a hrobnické firmy

Vystudovala daně, finance, právo a také hudební školu. Postupně si uvědomovala, že nic z toho není práce pro ni. "Jsem dynamický člověk plný nápadů, ráda pomáhám druhým, umím být oporou. V rámci hledání sebe samotné jsem začala pracovat pod pražskou správou hřbitovů. Návštěvníci mi vyprávěli svoje příběhy, vzpomínali na poslední rozloučení se svými nejbližšími. Postupně jsem pochopila, že pohřebnictví a vše okolo něj je ten směr, kterým chci jít. Být tady pro pozůstalé, být jim oporou, vrbou," vypráví mladá žena. Firmu Kamenictví a hrobnictví Kateřina Gumanová (hrobnik.eu) založila před třemi lety.

Dokážu zařídit: Veškeré hrobnické služby, jako je výkop hrobu, otevření hrobky, příprava pohřbu, exhumace, pietní ukládání uren, sepsání smuteční řeči či samotný smuteční proslov. Kromě toho mám i kamenictví, tudíž zabývám se stavbou hrobů, hrobek, renovací hrobů či rekonstrukcí hrobek.

Můj pracovní den: Většinou pracuji od pondělí do neděle, v mrazu, dešti, na slunci. Někdy jsem celý den venku a pracuji manuálně, jindy jsem na pohřbu, na schůzkách, v kanceláři. Práci jsem musela podřídit i svůj osobní život. Moje práce je náročná fyzicky i psychicky. Hrobníka určitě nemůže dělat každý, v malíčku musí mít řadu odborných znalostí.

Sama konec života vnímám: Jako ukončení jisté etapy a zároveň nový začátek něčeho jiného. Věřím, že smrtí to nekončí. Jsou věci viditelné a neviditelné.

Smrti se bojím/nebojím: Neobávám se smrti, svým způsobem ji chápu. Kdybych se smrti obávala, nemohla bych ani vykonávat tuhle práci. Nikdo nevíme, kdy přijde náš poslední den, může to být zítra, může to být za dvacet let. Musela bych žít celý život ve strachu.

Svůj vlastní pohřeb: Zatím jsem ho neplánovala, nemám na to čas. Zřejmě to budu muset nechat na nejbližších.

Abych příliš nepodléhala v práci emocím: Chovám se jako profesionál. Je to moje práce, moje poslání a musím být silná vždy jak pro pozůstalé, tak pro zesnulé. Tohle mám v hlavě srovnané.

O odchodu na věčnost by se mělo mluvit, protože: Je to naše největší jistota. Všichni jsme smrtelní.

Přijmout, že smrt je součástí života, je důležité, protože: Nám to pomůže lépe vše pochopit, vyrovnat se se smrtí blízkého, nebát se truchlit, nebát se o tom mluvit. Jen tak můžeme žít kvalitnější život a vážit si každé chvíle.

Pozůstalí potřebují slyšet: Slova útěchy, ujištění, že vše proběhne v pořádku a že o jejich blízké zesnulé bude postaráno s úctou a největší péčí. Často potřebují slyšet i slova naděje, že smrtí nic nekončí.

Není vhodné pozůstalým říkat: To bude dobré, protože nebude. Měli bychom jim prokázat náležité porozumění.

Nejlepší na mé práci je: Vědomí, že můžu pomáhat. Nezměním osud lidí, avšak mohu jim pomoct překonat nejtěžší chvíle, být oporou, nabídnout radu či útěchu.

Nejtěžší pak určitě to, že: Tato práce se nedá plánovat, musím reagovat okamžitě, přizpůsobit se všem požadavkům pozůstalých, pracovat za všech podmínek. Pozůstalí mi vkládají do rukou svou důvěru a já je nesmím zklamat. Také bych zmínila, že je někdy těžké odporovat veřejnému mínění o tom, že tato profese je podřadná, že lidé pracující v pohřebnictví jsou podivíni, alkoholici a zkrachovalé osobnosti. Je zapotřebí si uvědomit, že tato práce by měla být vnímána jako poslání.