Rozhovor pro Zpravodaj Želízy

Každý si pod slovem hrobník představí většinou nepříliš vlídného, upraveného a střízlivého muže. Rozhodně by za touto profesí nečekal dámu, která by spíše měla plnit stránky prestižních módních magazínů. Proč a jak jste se stala hrobnicí Kateřino?

Dříve by mne ani nenapadlo, že se budu živit jako hrobník. Ale jak to tak bývá, nikdy nevíme, kam nás osud zanese. Nějakou dobu jsem pracovala pod pražskou správou, kdy bylo náplní mé práce i dohlížet na hřbitovy. Potkávala jsem zde mnoho lidí, především starších, kterým jsem, ač jsem to neměla v popisu práce, pomáhala odnést konev nebo doprovodit je na druhý konec hřbitova, neboť se třeba sami báli.

Tito lidé mi začali vyprávět své životní příběhy. Hovořili o svých zesnulých blízkých, které chodí navštěvovat. O vnoučatech, o nešvarech v rodině, o radostech, ale taktéž hovořili o tom, že poslední rozloučení s jejich milovanými neproběhlo dle jejich představ. Popisovali situace, kdy hrobník přišel opilý, byl vulgární, zaměstnanci pohřební služby nedodrželi etiku a při obřadu si zaujatě povídali a smáli se.

Přitom zaměstnanci v pohřebnictví pracují s lidskými emocemi. Měli by se umět chovat, mít pokoru a úctu jak k zesnulým, tak k pozůstalým. Pro všechny je poslední rozloučení důležité a potřebují mít kolem sebe lidi, kterým mohou důvěřovat, o které se mohou opřít a kteří udělají maximum pro to, aby rozloučení bylo důstojné. Díky tomu jsem si uvědomila, že chci tyto služby zkvalitnit. A jak jinak, než je nabízet sama.

Mít emoce pod kontrolou je ve vaší profesi velice náročné, jak je držíte na uzdě?

Svým způsobem chápu smrt a tak nepodléhám žádným obrovským emocím. Samozřejmě soucítím s pozůstalými, vím, jak je to pro ně mnohdy velice těžké. Nicméně i vím, že smrt nikdo neoklame, nikdo se jí nevyhne, na každého čeká. Mohu být alespoň oporou lidem v jejich nejtěžších chvílích.

Nyní žijete v sousedním Liběchově, prozraďte, proč jste si náš kokořínský kraj vybrala k životu, pocházíte přece jen z dalekého Havířova.

Kokořínsko jsem si vybrala cíleně. Je tady půvabná příroda. Jsem člověk, který potřebuje slyšet šepot skal či šumění stromů. Zároveň to mám kousek do Prahy, kde pracovně působím nejvíce. A jako kameník mám v Praze větší pracovní příležitosti.

Reklama vaší firmy hlásá kamenictví a hrobnictví, jaké všechny služby tedy nabízíte?

V kamenictví se zabýváme výhradně hřbitovní architekturou, tj. stavbou hrobů, luxusních hrobek, renovací hrobů apod. Co se týče hrobnických služeb, nabízíme veškeré hrobnické služby jako je výkop hrobu, úprava hrobu na pohřeb, příprava pohřbu, služby smutečního řečníka, exhumace atd.

Točíme se stále kolem tématu smrt, umírání, což není zrovna in. Sama ale cítím, i s ohledem na loňské úmrtí mého manžela, že je smrt stále dost tabu.

Souhlasím s Vámi Lucie, smrt je v naší společnosti stále považována za něco hrozného, tragického, negativního, nepatřičného. Avšak je třeba o ní mluvit, nebát se. Při úmrtí někoho milovaného by hlavním zdrojem podpory měli být naši nejbližší, nicméně ti často nevědí, jak se k nám v této situaci chovat a tudíž se nám raději vyhýbají. V dnešní společnosti je tedy těžké truchlit. Jenže i to je nutné! Je důležité ventilovat svůj zármutek a žal, abychom došli ke smíření. Je důležité pečovat i o naši vlastní duši.

Práce hrobnice je nejen psychicky obtížná, ale i fyzicky náročná při kopání/hloubení hrobů. Stačí to na udržování kondice nebo ještě cvičíte? Jak relaxujete?

Určitě nikdo nechce po výkopu hrobu jít ještě cvičit :) Mnohdy se stává, že celý výkop provádíme bouracím kladivem. Je to fyzicky velmi náročné, i ten nejsilnější chlap má toho dost.

Volného času mám velice málo, ale když se najde chvilka, chodím ráda do přírody spolu s pejskem.

Můj otec, když onemocněl rakovinou, si sám na mělnickém hřbitově vybral dopředu hrob, kam chtěl být pochován. Pak i určil, že nechce žádné veřejné rozloučení a zakázal nám po jeho smrti chodit v černém. Setkáváte se ve své praxi s podobnými příběhy?

Je to běžné, že si někdo dopředu vybere hrobové místo a nechá postavit hrob. A také je samozřejmostí, že naši milovaní chtějí, abychom i po jejich smrti měli hezký život a netrápili se. Na druhou stranu si myslím, že rozloučení se s blízkým formou obřadu je důležité. Uzavřeme tak kapitolu jeho života, poděkujeme za jeho život, prokážeme mu úctu. Zároveň je toto rozloučení důležité i pro naši psychiku.

Vy už víte, jak bude vypadat vaše poslední sbohem?

Nikdy nevíme, kdy přijde náš poslední den. Nezáleží na tom, jestli jsme mladí nebo staří. Proto je důležité vážit si každého dne, nezapomínat na své blízké, umět projevit svůj vděk. Nu a nikdo neví, kdy přijde i můj čas. Rozhodně nechci, aby mne nechali spálit, jsem pro klasický rakvový pohřeb. Byla bych ráda, kdyby poslední rozloučení probíhalo v úzkém rodinném kruhu. Aby zavzpomínali na veselé chvíle, které jsme spolu zažili, zapálili mi na hrobu vonnou tyčinku a pak odešli na rodinnou večeři.

Rozhovor připravila Bc. Lucie Zikmundová